Kniha ztracených věcí

Originální název: The Book of Lost Things
Autor: John Connolly
Rok vydání celosvětově: 2006
Nakladatelství: BB Art
Žánr: Dobrodružné, Fantasy, Pro mládež
Počet stran: 304 stran
Obsah:
Nahoře v podkroví, v pokojíku pod střechou, oplakává dvanáctiletý David svou matku. Je opuštěný a zlobí se na celý svět a společnost mu dělají jen knížky. Jenže ty knížky k němu začnou mluvit šeptem ze tmy a David se uteče do světa představ. Přitom zjistí, že skutečnost a fantazie se začaly jaksi prolínat. Zatímco se jeho rodina rozpadá, je chtě nechtě přenesen do zvláštní říše, představující podivný odraz jeho vlastního světa, až na to, že ji obývají hrdinové a nestvůry a vládne tam stárnoucí král, který ukrývá své tajemství v záhadné knize… v Knize ztracených věcí.

~~~

Tato kniha se měla číst v červnovém čtenářském klubu. A jak můžete vidět s datem přidání mé recenze, dočetla jsem ji až v červenci. Začala jsem s ní na začátku června a končím až teď. Řeknu vám, že jsem šťastná jako blecha, že to už mám konečně za sebou a doufám, že pro teď budu mít štěstí na lepší knihy.

U knihy jsem se hrozně zasekla a hodně mi trvalo, než jsem se posunula dál. I stránky mi vůbec neubíhaly a připadalo mi, že jsem se zasekla na jednom místě a nemohla jsem ani tam, ani zpátky. Největším problémem pro mě ale bylo, že jsem po pár stránkách u knihy dokázala usnout. Až tak mě uspávala. Ne, že bych ponocovala a pak usnula, naopak, byla jsem naprosto vyspalá a i tak mě dokázala uspat.

Popravdě, ani nevím, co byl problém. Netvrdím, že příběh byl špatný. Docela se mi i líbil a co jsem koukala, tak kniha má přes 80% hodnocení, což znamená, že je docela kvalitní. Možná jen jsem se do ní nedokázala pořádně pohroužit a vžít se do postav a díky tomu jsem se nezačetla. Myslím, že zrovna tato bude jedna z těch knih, na které si po pár měsících vůbec nevzpomenu, že bych četla.

„Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."

Z postav, které se v knize vyskytly, jsem si žádnou nedokázala oblíbit. Nedokázala jsem si k nim vytvořit pouto. A hlavně ani k Davidovi, což je trochu blbé, když je to hlavní postava. Vůbec jsem neměla na něj žádný názor a je možné, že i kvůli tomu mě čtení unavovalo. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem ani neměla možnost si pořádně někoho oblíbit. Buď to byli záporáci nebo se tam vyskytli příliš krátce na to, abych si k nim dokázala vybudovat vztah.


Musím říci, že v knize se vyskytují velice zajímavé scény, u kterých se pozastavíte. Hlavně, když se jedná o jakési pohádky naruby. Třeba mně osobně se nejvíce líbila Sněhurka a sedm trpaslíků. Tahle jiná verze a komentáře trpaslíků člověka dost pobavily. Ale našly se i jiné scény, které byly trochu nechutné. Nebudu vám konkrétně psát, které to byly.

Když to vezmu celkově, tak jsem si připadala odtažitě od příběhu, kromě té Sněhurky, a nedokázala jsem si jej pořádně užít. Jaksi jsem při čtení nic nepociťovala, žádné napětí a k tomu podobné emoce. Jako když vám na pozadí něco běží a vy se na to ani nesoustředíte, jen to necháváte být. Takové pocity jsem z toho měla.


Z obálek mě nejvíce okouzlila čínská verze. Líbí se mi, jak je obálka pojatá. A asi takhle podobně tmavý svět jsem si představovala. Žádné světlé barvy, nýbrž jen ty tmavé.

★★☆☆☆