Ať na mě prší život

Originální název: Deha que la vida llueva sobre mi
Autor: Nuria Amat
Rok vydání celosvětově: 2009
Nakladatelství: Odeon
Žánr: Román
Počet stran: 272 stran
Obsah:
Román Ať na mě prší život je plný lásky, deprese, touhy. Je to hra s myšlenkami, hra se slovy, větami a odstavci. Jsou to dokonale komponované osobní prožitky psané jednou nádherným básnickým jazykem, podruhé surově a bezohledně hodnotící vlastní minulost: o matce a otci, dětech, přátelích, milencích. Tak trochu „soupis životních traumat“, vše, co se mi stalo a jak jsem to zpracovala… Nuria Amat řeší v každé kapitole svůj vztah k té či oné osobě. (upraveno)

 ~~~

Po dlouhé době jsem si chtěla přečíst Odeonku, ačkoli jsem ve stejné chvíli s touto četla Serotonin, nakonec jsem tuto dočetla o něco později. Očekávala jsem, že i tato mě bude bavit.  Ale bohužel jsem se tady dost sekla. Výhodou je, že se četla dobře, ačkoli mě moc nebavila. A sem tam jsem ji při cestě odložila a radši sledovala přírodu.

Celkově se jedná o depresivní čtení, takže pro to musíte mít náladu či chuť na přečtení něčeho smutného. A též se při čtení musíte soustředit, jelikož na sebe jednotlivá dějství nijak moc extra nenavazují. Proto je potřeba si uvědomit, co k čemu patří, a zda se nejedná o nové dějství. Takže si rozhodně u knihy neodpočinete.

V knize se vyskytuje 33 dějství, které se zaobírají různými lidí, které pro spisovatelku byly důležité. Počítejte, že se zde nevyskytují jména, jen jejich známost. Jakožto je například, otec, matka a tak podobně. Proto se může stát, že několikrát vůbec nebudete tušit, o koho jde. A přijde vám, že mluví o stejném člověku, ale přitom je to úplně někdo jiný. Hodně jsem se v tomto případě ztrácela. A co jsem tak zjistila, rozhodně je výhodou znát autorčin životopis, od kterého se odpíchnete, a bude vědět, o co se v knize jedná.

Není nic horšího než polibek smrti, který se skrývá v objetí.

Ohledně postav jsem si nikoho neoblíbila a neměla jsem k nim žádný vztah. Převážně jsem netušila, kdo to vypráví, zda se jedná stále o stejnou vypravěčku a stejné lidi. Spíše bych řekla, že zde šlo o jakési vyrovnání sama se sebou. A dokonce mi některé dějství přišla jako ty, které by se hodily na blog jako výlevy a ne do knihy. Bohužel toto nebyl můj styl.

Když teď nad tou knihou při recenzi přemýšlím, moc se mi z ní nevybavuje. Nebylo to něco, co by mi ulpělo v mysli. A taky to nebylo něco, co by byl můj šálek kávy. Ani nevím, proč jsem v ní pokračovala. Možná jsem chtěla vědět, zda se to změní, a zda ji pochopím. Ale to se vůbec nestalo, velké zklamání pro mě.


Tentokrát výběr obálek byl velice jednoduchý. Narazila jsem pouze na španělskou obálku, a tu vám sem i přidávám. A popravdě? Ta španělská obálka se mi mnohem více líbí než ta naše.

★☆☆☆☆