Hastrman

Autor: Miloš Urban
Nakladatelství: Argo
Žánr: Román
Počet stran: 367 stran

Obsah: 
Novodobá utopie, dílo pozdního romantismu, pohádka pro lid držený pod krkem svou vlastní politickou reprezentací – tak lze charakterizovat Hastrmana, potenciální černou knihu ekoterorismu…, kdyby to nebyla kniha zelená. První část zavádí čtenáře do třicátých let devatenáctého století. Do Staré Vsi přijíždí její pán, volnomyšlenkářský šlechtic a podivínský diplomat, který se dlouhá léta zdržoval v cizině a pak se rozhodl pro klidný život ve staré vlasti. Nepočítal však s tím, že v nepatrné vesnici objeví celý nový svět. Druhá kniha vrhá hrdinu do dnešního dne, přímo doprostřed odporné přítomnosti se všemi jejími zlořády a nečistotami. Hrdina bere do rukou zbraň, aby v zemi udělal pořádek a vydobyl zpět to, oč moderní doba připravila člověka.

~~~

Tuto knihu jsem si vybírala v rámci výzvy, ovšem slyšela jsem o ní již dříve. Popravdě, dozvěděla jsem se o ní v momentě, kdy se objevil v kinech film, který mi byl následně převyprávěn a já tedy tušila, co se bude dít. Ale jelikož od té doby uplynulo čas, moc jsem si z toho nepamatovala, jen základní údaje.

Když se nad knihou teď zamýšlím, napadá mne myšlenka, že ani pořádně nevím, co jsem to probůh četla. Jakožto na jednu stranu vím, ale na druhou stranu jsem trochu mimo z knihy. Hlavně některé části mi dali zabrat, konkrétně ty nejpoetičtější. Já na poetičnost moc nejsem a většinou mi její význam uniká, a to se mi tady trošku dělo. Pochopila jsem, co autor chtěl říct, ale byla jsem z toho opravdu mimo.

Spinam timet quicunque, non carpet rosam. Kdo se bojí trnů, neutrhne růži.

Jak anotace již sděluje, kniha se dělí na dvě. Mně se nejvíce líbila první část, kdy jsem si užívala čtení pohanských svátků a jejich dění. To mi kniha velmi rychle utíkala a připadala jsem si, že se jejich akcí účastním spolu s nimi. Dokázala jsem si to krásně představit. Věřím, že nad jejich svátky ještě budu přemýšlet.

Ovšem druhá mě nebavila a neseděla mi v tom. Byla jsem moc pohroužená do 19. století a najednou jsem se objevila v současnosti, kde se snažil bojovat proti neřádům, kteří ničí přírodu. Nedokázala jsem se do toho moc začíst. Až po několika stranách, kdy opravdu docházelo k boji proti nim, jsem se už nenudila. Hlavně mě nejvíc dostávalo, že při určitých věcích to vyznělo jakoby s nadhledem, že se neděje nic vážného. Že to tak má být.

Postavy mi víceméně sedly. Zpočátku jsem tedy některé moc nemusela, zrovna takovou Katynku nebo Fidelia. Ale po chvíli jsem si na ně navykla a dokonce jsem si je oblíbila. Musím jen poznamenat, že se toto převážně týká postav z první knihy. Ve druhé jsem ani neměla pořádně čas si nějakou postavu oblíbit.

★★★☆☆